Jing Lu, mladou čínskou umělkyní, která žije už 15 let v Praze. Vystupuje v hudebně-tanečních projektech divadla Archa, k vidění byla například v představeních „Marné tázání nebes“, „SenAnderSen“, v „11:20 tě opouštím“ nebo „Divnej soused“. Je členkou multikulturní kapely Allstar Refjúdží band, se kterou pořádají tvořivé workshopy pro obyvatele uprchlických táborů. Momentálně představila svůj nový projekt, autorské představení „Sólo pro Lu“, které vychází z jejího životního příběhu.

Inscenace Sólo pro Lu je o Vašem životě. Jak tato inscenace vznikala? Je těžké odkrývat před diváky své nitro?
Jednou tak sedíme s režisérkou Janou Svobodovou na večeři, přijde k nám ředitel divadla Archa Ondřej Hrab a řekne: „Holky, proč vlastně už neděláte sólo?“ Tak se nám ten nápad zalíbil :-) Jinak to představení vznikalo tak, že jsme si s Janou hodně povídaly o mých snech. Měla jsem zvláštní sny, které se opakovaly. Nejvíc se mi zdálo o Číně a mé minulosti. Odkrývat před diváky mé nitro mi nevadí – různé organizace si mě často zvou na besedy, abych jim vyprávěla, jak se tady žije Číňance – takže už jsem trénovaná :-)

S divadlem Archa jste spolupracovala na mnoha hudebně-tanečních představeních. Jaké představení bylo Vaše nejoblíbenější a proč?
To je velmi těžké říct. Každé je jiné, na každém jsem prožila jiné věci. Vždy jsem se něco nového naučila – ať už z divadla co bych mohla použít v normálním životě, tak naopak. Divadlo a můj život se totiž vzájemně prolínají.

Spolupracujete s hudebně-divadelním projektem „AllStar Refjúdží Band“, se kterým navštěvujete také uprchlické tábory a připravujete pro jeho obyvatele tvořivé dílny. Jaké je hlavní poslání tohoto multikulturního projektu?
Pro mě je to spíš o vzájemnosti – není to tak, že já tam přijedu a nějak jim pomůžu. Spíš něco společně tvoříme, aby aspoň na chvilku zapomněli na své problémy – a my zase na chvilku zapomínáme na ty svoje. Jsou tam lidé z různých zemí, různých ras a náboženství. Ten projekt je o tom učit se jak spolu komunikovat, aby z té komunikace něco zajímavého, tvořivého vzniklo.

Proč jste se rozhodla odejít z Číny do České republiky?
Do České republiky jsem odešla se svou rodinou, když jsem ještě studovala střední školu. Má rodina měla v Číně problémy, když její firma dobře prosperovala. Já jsem zrovna prožívala těžké období, takže když se mě tatínek zeptal, jestli chci odjet do jiné země, okamžitě jsem souhlasila. Cítila jsem, že přichází možnost změny mého života.

Jak dlouho jste se sžívala s českým prostředím? Na co jste si musela nejvíc zvykat?
Žiju tu už 15 let a ještě jsem si nezvykla na českou zimu :-) Vadí mi, že většina lidí se tady tváří, že se jim nedaří, jsou naštvaní, nadávají, že „život je pes“, práce je špatná, politika je špatná… hlavně v práci, nebo chování prodavaček. Neusmějí se.

Čím se Číňané od Čechů odlišují a v čem jsou naopak stejní?
Už to asi neumím rozlišit. Ale třeba mí čeští přátelé jsou upřímní a hodně pomáhají. Říkají věci přímo. Číňané mají tendenci říkat věci víc oklikou. Češi a Evropané obecně jsou větší individualisté, kdežto Číňané víc myslí na rodinu, kolektiv, vzájemnost.

Cítíte v české společnosti nějaké předsudky vůči Číňanům? Jaké to jsou?
Samozřejmě. Obchůdky se zeleninou a večerky patří většinou Vietnamcům, ale já pořád od lidí slýchávám: „Jdu si koupit zázvor k Číňanům.“

Co vás hodně bavilo, když jste byla fakt malá holka?
Tanec, zpěv, hrát si s dětmi divadlo, převlékat se do kostýmů, zkoušet různé role. Já jsem měla dlouhé vlasy, děti mě učesaly a já vypadala jako na starých čínských obrazech, namotávali jsme si na sebe látky a hráli si.

Jak se začal projevovat Váš taneční a hudební talent? Podporoval Vás někdo, nebo jste si musela jít svou cestou sama?
Jako malá jsem chodila do umělecké školky, kde jsem byla nejlepší v tanci. Všechno mi šlo a nejraději jsem tančila sóla. Pak ze mě ale tatínek chtěl udělat profesionální sportovkyni, musela jsem denně trénovat a ze školky jsem musela odejít. Tančila jsem a vymýšlela si taneční choreografie aspoň sama. Cítila jsem už od mala, že jsem zrozená pro tanec a musela jsem se k němu probojovat sama.

Jsou lidé, kteří vás v životě nějak výrazně ovlivnili nebo inspirovali, byli vašimi vzory?
Můj kamarád, se kterým jsem si v Číně dopisovala. Když jsem měla problémy ve škole a neměla jsem ráda samu sebe, seznámila jsem se s tímhle kamarádem. Říkal mi, že jsem dobrá, že je hrdý, že má takovou kamarádku. Hodně mě podpořil, když mi bylo smutno, poradil mi, jak se smutkem bojovat: „Neposlouchej, co říkají ostatní, ale soustřeď se na svojí věc. Bojuj, aby ses dostala k cíli.“ Byl pro mě takovým sluncem.

Vaše životní krédo?
Co řekl mudrc konfucianismu Meng´ Z: „Když má Bůh pro někoho velké úkoly, tak ho nejdřív nechá, aby se trápil, aby unavoval své tělo, aby trpěl hlady a překonával překážky.“ Život nás zkouší, abychom byli dobří, učili se trpělivosti a silné vůli.

Mini anketa:

Oblíbené jídlo: Kořen lotosu
Oblíbené barvy: Bílá a modrá, teď hodně zelená.
Oblíbený sport: Tanec? To asi není sport :-) Plavání.
Oblíbený film: Tanec v temnotách (Lars von Trier). Pianista (Roman Polanski). Obecně filmy o umělcích, kteří musí překonávat překážky.
Oblíbený zvuk: Mám ráda zvuky. Třeba zvuk deště.
Na co se ráda díváte? Na přírodu.
Co Vám pomáhá, když jste v depresi/máte špatnou náladu? Hluboce se nadechnout. A spánek. Když se ta věc nedá řešit teď, tak jdu spát. A zítra uvidíme, co bude dál.
Co Vás první napadne, když se ráno probudíte? Když se mi zdá sen, tak myslím na něj. Někdy se mi zdá, že jsem v Číně. Mám pocit, že žiju zároveň ve dvou světech – i v Čechách, i v Číně. A cítím, jak čas plyne.